Za zcela "zanedbatelnou" částku "pouhých" 1 739 500 anglických liber byl 20. dubna poslední slavnou britskou aukční síní Bonham's na speciální aukci, konané v Royal Air Force Museu v Hendonu, prodán letuschopný, nedávno restaurátorskou firmou Classic Aero Engineering Ltd perfektně renovovaný a 17. října 2008 Jonathanem Whaleym na letišti v Thruxtonu v Hampshire zalétaný dvoumístný cvičný Vickers Supermarine Spitfire T.9, který má v britském leteckém rejstříku přidělenu registrační značku G-ILDA.Velkou Británii stroj naštěstí neopustí, úspěšně jej totiž vydražil britský milionář, dobrodruh a zkušený pilot Steve Brooks, který se nyní podle některých neoficiálních zpráv začne učit se strojem létat. Vzhledem k tomu, že jde o jeden z pouhých pěti v současnosti letuschopných T.9 na světě, přičemž všechny létají ve Velké Británii (v USA létající T.9 se sériovým číslem TR308 byl vloni poškozen při havárii a probíhá jeho oprava stejně jako oprava dalšího letos při nouzovém přistání na Novém Zélandu poškozeného stroje s evidenčním číslem MH367), může svá "křídla" na nepřehlédnutelném stroji získávat z přední pilotního sedadla, přičemž na zadním na něj bude dohlížet instruktor.
Stroj se sériovým číslem RAF SM520 a výrobním číslem CBAF 10169 byl vyroben v roce 1944 u Vickers Armstrong jako Mk.IX a 23. října 1944 po továrním záletu "ferry - pilotem" přelétnut k 33 Maintenance Unit v Lynehamu v hrabství Wiltshire. Po několikaletém uskladnění putoval v roce 1948 k jihoafrickému vojenskému letectvu (South African Air Force).
Jak dlouho v JAR působil, se ale badatelům v jihoafrických vojenských archívech dohledat nepodařilo. Jisté je, že jeho vrak již v roce 1954 vlastnila tamní společnost South African Metal nad Machinery Company ze Salt River v Kapském Městě. Nekompletní vrak stroje na jejím šrotišti nějakým nepravděpodobným zázrakem přežil až do sedmdesátých let, kdy jej zde objevil a zakoupil známý britský sběratel historických letounů Charles Church a odvezl do Anglie.
Zajímavé ale je, že některé seriózní prameny uvádějí, že ještě v roce 1981 byl majetkem muzea jihoafrického letectva - South African Air Force Museum - ve Snake Valley. Po smrti Charlese Churche, který již v té době pracoval na jeho restaurování, v roce 1989, vrak několikrát změnil majitele. Nejdříve patřil Stevu V. Atkinsonovi, později Alanu Dunkerleymu, od nějž jej v červnu 2002 koupil Paul Portelli. Velmi zajímavé je, že v létech 1993 - 2002 měl v britském leteckém rejstříku přidělenu poznávací značku G-BXHZ.
V roce 2005 jej koupila zmíněná restaurátorská firma a tehdy bylo také rozhodnuto o jeho přestavbě na dvoumístnou cvičnou verzi T.9. To v praxi znamenalo, že firemní restaurátorský tým se pustil do třídění částí draku, vhodných k důkladné opravě, zatímco jeho šéf Bruce Ellis trávil dlouhé dny v archívu hendonského muzea zkoumáním dochovaných dílenských výkresů verze T.9 a zpracováváním těchto podkladů do nových, nutných ke konverzi "devítkového" trupu na cvičnou verzi.
O přestavbu se během dalších dvou let dodavatelským způsobem postarala firma Airframe Assemblies, zatímco motorářská firma Retro Track and Air z Dursley v Gloucestershire fakticky znovu perfektně z dochovaných dílů postavila v USA licenčně vyráběný motor Packard Rolls-Royce Merlin 266, který prostřednictvím firmami Hofmann a Skycraft, Ltd. dodané nové čtyřlisté stavitelné kovové vrtule pohání tento T.9. Drak i motor byly před prvním pojížděním na letišti, kde sídlí firma , tzv. "zero - timed", tj. zcela nové. Úsilí restaurátorů, kteří při novostavbě stroje odpracovali asi třicet tisíc hodin, trvalo celkem čtyři a půl roku a bylo završeno výše zmíněným záletem.
Letos 7. dubna byl stroj firmou nabídnut k prodeji, kterého se ujala aukční síň Bonham‘s. Velmi zajímavé je, že ač všichni majitelé letových či statických Spitfirů považují své stroje za rodinné klenoty a tento typ se na často konaných aukcích historických letounů nyní objevil po dlouhých dvaceti letech, právě rakouská pobočka Bonham‘s prodala v září 2008 za tři miliony novozélandských dolarů (1,1 milionu anglických liber, cca 40 milionů korun) neletuschopný Vickers Supermarine Spitfire Mk.XVI z roku 1945.
Velmi zajímavé je, že ač se první v některých MU prováděné konverze olétaných Spitfirů starších verzí na dvoumístné stroje prováděly již v době druhé světové války, Vickers začal dvoumístný Model 509 sériově vyrábět až v roce 1946. Šlo o konverzi celkem 20 Mk.IX , přestavěných v létech 1946-1951 v továrně v Eastleighu na dvoumístnou cvičnou verzi, přičemž je velmi zajímavé, že v RAF nikdy nelétala a všechny stroje byly dodány irskému, indickému a holandskému vojenskému letectvu, přičemž tovární cena každého mj. dvěma kompletním kokpity a dvěma křídelními kulomety Browning ráže 7,7 mm vybaveného stroje byla 5200 tehdejších anglických liber.
"Gilda" také dnes létá ve zbarvení jediného holandského dvoumístného stroje, který nebyl zničen téměř ihned po dodání zmíněným vzdušným silám. Velmi pozoruhodné je, že v Anglii létá s civilní imatrikulací G-CCCA od loňského března v holandském zbarvení i další dvoumístný T.9 (viz - ZDE) s původním číslem RAF PV202 (po konverzi na T.9 měl číslo G-15-17).
Na anglickém nebi tak přibyl další klenot mezi přibližně 45 v celém světě v současnosti létajícími Spitfiry k nepochybně radosti nového majitele, milionáře a leteckého rekordmana Stevena Brookse, který jako první pilot přistál 18. ledna 2005 s lehkým vrtulníkem Robinson R44 v Antarktidě na jižním pólu.
(zp)
